Fotbal provází Denise Preclíka prakticky celý život. Začínal jako malý kluk v Letohradě, později si prošel několika zajímavými hráčskými adresami a postupně se začal na fotbal dívat také z trenérské pozice. Právě ta ho nakonec zavedla až do akademie Dynama České Budějovice, kde získal řadu zkušeností z prostředí vrcholové mládeže.

Po návratu na východ Čech se stal součástí FK Orlicko a aktuálně vede kategorii U13. U mladých hráčů se snaží spojovat fotbalový rozvoj s individuálním přístupem a zároveň klade důraz i na jejich osobnostní růst. V rozhovoru jsme s Denisem probrali jeho vlastní hráčskou cestu, trenérské začátky, zkušenosti z Českých Budějovic, současnou práci v Orlicku i život mimo hřiště.

Když se vrátíme úplně na začátek – jak ses vlastně dostal k fotbalu a co pro tebe znamenal v dětství?

Na první trénink mě přivedl taťka. Hrozně jsem chtěl na fotbal chodit a taťka mi tehdy řekl, ať si to dobře rozmyslím, protože se mnou každý týden nebude chodit na jiný kroužek. Zůstal jsem tedy u fotbalu a nemohl jsem udělat lepší rozhodnutí. Fotbal pro mě znamenal hlavně volnost a zábavu. Dokázal jsem si hodiny kopat sám nebo odehrát několik utkání za den. Nikdy jsem toho neměl dost.

V mládežnických letech jsi oblékal dresy Letohradu, FC Hradec Králové i hradecké Olympie. Na které z těchto období vzpomínáš nejraději?

Každé období mělo něco do sebe. V Letohradě jsem od malička vyrůstal a dodnes to tam mám strašně rád. Vždycky to pro mě bude fotbalový domov. Začátek v Hradci byl také úžasný. Měl jsem velké štěstí na lidi kolem sebe a na hřišti jsme byli prakticky pořád. Podobně krásné období pak pokračovalo i v Olympii.

Byl v kariéře nějaký moment, který tě výrazně ovlivnil nebo posunul dál?

Takových momentů bylo určitě hodně. Nejčastěji ale vzpomínám na vedení trenérů Aleše Majvalda a Michala Stříže. Byli pro mě nejen skvělými trenéry, ale také výbornými lidmi. Vždy věděli, co od hráčů chtějí, a to nejen na hřišti, ale i mimo něj.

Kdy ses začal na fotbal dívat také očima trenéra?

K trénování jsem se dostal vlastně náhodou, protože v Letohradě chyběli trenéři. I když jsem vždycky tíhl k vedení kolektivu, naplno jsem si uvědomil, že mě trénování opravdu baví, až ve druhém roce u přípravkových kategorií.

Dostal jsem tehdy prostor zkoušet, co funguje a co ne. Největší odměnou pro mě byla pozitivní zpětná vazba od dětí i rodičů.

Několik let jsi působil v akademii Dynama České Budějovice. Co ti tato zkušenost dala?

Pro mě osobně to byl zatím vrchol v trénování. Dynamo mělo skvěle fungující mládež a patřilo mezi nejlepší akademie v republice. Z jihu Čech jsem si odvezl spoustu vzpomínek a především zkušeností, které mě donutily přemýšlet o fotbale úplně jinak. Hodně mě to ovlivnilo po fotbalové i lidské stránce.

Vedl jsi tam také dívčí kategorii WU15. Byla práce s dívčím týmem v něčem jiná?

První půlrok byl pro mě poměrně těžký. Začínal jsem jako asistent a holky mě zpočátku nebraly stejně jako kluci. Donutilo mě to zamyslet se hlavně sám nad sebou, více naslouchat a lépe volit slova. Holky jsou v tomto věku podle mě vyspělejší než kluci, lépe pracují se zpětnou vazbou a mají mezi sebou silné propojení. Měl jsem štěstí na skvělý ročník, se kterým byla radost pracovat.

Do Orlicka se vracíš po několika letech. Jak vzpomínáš na své předchozí působení a kam se podle tebe klub za tu dobu posunul?

Vracím se do známého prostředí. Tehdy to pro mě byla jedna z prvních větších trenérských zkušeností u starších žáků. Přestože začátky nebyly ideální a tým se skládal prakticky za pochodu, nakonec se vytvořila skvělá parta, která táhla za jeden provaz. Hned v první sezoně ve 2. lize starších žáků jsme navíc dosáhli velmi pěkného umístění. S většinou kluků se dodnes rád potkám a vždy spolu prohodíme pár slov.

Největší posun klubu momentálně vidím v realizačních týmech. Troufnu si říct, že u většiny kategorií působí trenéři s bohatými zkušenostmi a velkým potenciálem do budoucna. Přestože je před námi ještě spousta práce, myslím si, že má Orlicko našlápnuto správným směrem.

Teď působíš u U13 FK Orlicko. Jak sis s týmem sedl a jak bys kluky charakterizoval?

S týmem jsme si na sebe zvykli poměrně rychle. Kluci pochopili, že bez poctivé práce to u mě nepůjde. Tým má velký potenciál, i když nás někdy sráží lenost nebo některé špatné návyky. Naštěstí jsou kluci i jedna dívka velmi tvární a některé změny jsou vidět velice rychle. Chceme z každého dostat maximum, ale na svůj vrchol mají ještě dost času. Naším úkolem je připravit je tak, aby byli úspěšní především v dorosteneckém věku a případně později i v mužské kategorii.

Co tě na práci s hráči právě v tomhle věku baví nejvíc?

Baví mě objevovat potenciál jednotlivých hráčů. V tomhle věku totiž současná výkonnost nemusí vůbec nic znamenat. Hráči mají před sebou růstový spurt a za pár let může být všechno úplně jinak. A samozřejmě mě baví jejich hravost. Ta je pro žákovský fotbal podle mě strašně důležitá. Kreativitu nesmíme zabíjet, ale naopak podporovat.

Je něco, co sis přivezl z profesionální akademie a snažíš se to přenášet i do práce ve FK Orlicko?

Především individuální přístup. Každý hráč je jiný a člověk ho musí poznat z více stran, aby s ním dokázal dobře pracovat. Hodně sleduji jejich reakce na různé podněty a snažím se ve fotbale vnímat detaily. Zároveň se ale často vracím k základním věcem, na kterých se dá dál stavět.

Jaký bys chtěl, aby byl tvůj tým nejen po fotbalové, ale také po lidské stránce?

Jeden z trenérů, které jsem už zmínil, mi kdysi řekl, že úkolem trenéra není pouze vychovat co nejlepší hráče, ale také co nejlepší lidi. Toho se snažím držet. Chci hráčům také co nejvíce rozšiřovat obzory, a to nejen ve fotbalovém světě.

Jsi typ trenéra, který si zápas ještě dlouho přehrává v hlavě, nebo ho umíš rychle hodit za sebe?

Řekl bych, že tohle je jedna z vlastností, kterou nemá ráda moje žena. (smích)

Zápas často rozebírám ještě dva dny poté a přemýšlím, co jsem mohl jako trenér udělat jinak. Snažím se z chyb v utkání poučit a následně s nimi pracovat i v tréninku. Každý zápas mi tak může ukázat, v čem se máme dál posunout.

Co děláš nejraději, když máš volný den a nemusíš na trénink ani na zápas?

Nejraději trávím čas se ženou a nejbližší rodinou. Rád se také potkávám s přáteli, na které kvůli fotbalu nemám tolik času, kolik bych chtěl.

Když mám chvíli pro sebe, věnuji se jiným sportům nebo četbě.

Po letech v Českých Budějovicích ses vrátil zpátky na východ Čech. Byl ten návrat spíš fotbalové, nebo osobní rozhodnutí?

Šlo především o osobní rozhodnutí. Chtěli jsme najít místo, kde se usadíme a budeme vychovávat děti. Ústí nad Orlicí nám vyhovuje velikostí i občanskou vybaveností a zároveň je zde dostupnější bydlení než na jihu Čech. Fotbal v tom samozřejmě svou roli měl, ale hlavním důvodem byla rodina.

Co ti v běžném životě dělá největší radost mimo fotbal?

Momentálně jednoznačně očekávání dítěte. Se ženou se na něj strašně moc těšíme, i když víme, že nám to život hodně změní. Jinak se snažím radovat z maličkostí a užívat si obyčejných věcí.