Své první fotbalové krůčky udělal Daniel Skala v dresu Jiskry Ústí nad Orlicí, kde strávil osm let. Před sezonou 2022/23 zamířil do pardubické kategorie U15, a přišel tak o premiérovou sezonu FK Orlicko. Přesto ho stále považujeme za jednoho z kluků, kteří vyrostli na našich hřištích. O to větší radost máme, když sledujeme, kam až ho jeho talent, odhodlání a každodenní práce dovedly.

Hned ve své první sezoně v Pardubicích zasáhl do 25 utkání. Postupně se stal důležitou součástí dorosteneckých týmů a dnes, přestože by stále mohl nastupovat za dorost, pravidelně obléká dres pardubického béčka ve třetí nejvyšší soutěži dospělých. Dalším významným krokem na jeho cestě se stal podpis profesionální smlouvy.

Dane, pojďme se společně ohlédnout za cestou, která začala na hřišti v Ústí nad Orlicí a dovedla tě až k profesionálnímu fotbalu.

Když se řeknou tvoje fotbalové začátky v Ústí nad Orlicí, jaká vzpomínka se ti vybaví jako první?

Nejvíc vzpomínám na kluky a trenéry, se kterými jsem tam vyrůstal. Začínal jsem tam jako malý kluk a mám na to období spoustu hezkých vzpomínek. Vždycky jsem se těšil na tréninky a zápasy.

Kdy ses do fotbalu opravdu zamiloval? Byl nějaký okamžik, kdy sis poprvé řekl, že bys ho jednou chtěl hrát na té nejvyšší úrovni?

Myslím, že to přišlo postupně. Čím jsem byl starší, tím víc mě fotbal bavil a chtěl jsem se v něm zlepšovat. Když jsem pak začal vidět, že bych mohl hrát na vyšší úrovni, začal jsem o tom přemýšlet víc.

Osm let jsi oblékal dres Jiskry. Kteří trenéři nebo lidé tě v tomto období nejvíce ovlivnili a co ti dali do další kariéry?

Každý trenér mi něco dal a od každého jsem si něco vzal. Myslím si ale, že nejvíce mi v době před přestupem do Pardubic pomohli trenéři Vladimír Novák a Roman Špaček. Hodně mi dali i spoluhráči, protože jsme spolu byli skoro každý den. Naučil jsem se tam nejen fotbalové věci, ale také to, že bez práce a správného přístupu se nikam neposunu.

Před sezonou 2022/23 ses rozhodl odejít do Pardubic. Jak těžký krok to tehdy pro čtrnáctiletého kluka byl a co všechno se po příchodu do profesionálního klubu změnilo?

Byl to určitě velký krok. Ve čtrnácti letech jsem odcházel z prostředí, které jsem dobře znal, do něčeho úplně nového. Najednou jsem měl mnohem větší konkurenci a všechno bylo na vyšší úrovni. Zároveň mě to ale hodně motivovalo.

Hned v první sezoně jsi zasáhl do 25 utkání. Kdy jsi poprvé cítil, že do Pardubic opravdu patříš a že ses dokázal prosadit?

Ve chvíli, kdy jsem začal pravidelně nastupovat a trenéři mi dávali důvěru. Tehdy jsem si řekl, že když budu dál pracovat a zlepšovat se, můžu se v Pardubicích opravdu prosadit.

Jak bys popsal celou svoji pardubickou cestu – od prvního tréninku v kategorii U15 až po pravidelné starty ve třetí lize dospělých?

Byla to velká zkušenost a zároveň hodně práce. Od prvního tréninku jsem se snažil posouvat a postupně jsem se dostal až k dospělému fotbalu. Některé momenty byly těžší, ale zpětně jsem za tu cestu rád.

Přechod z dorosteneckého do dospělého fotbalu bývá pořádný náraz. Co tě po příchodu mezi dospělé překvapilo nejvíce?

Asi rychlost a fyzická stránka hry. U dospělých je každý souboj mnohem důraznější a člověk nemá tolik času na řešení situací. Musel jsem si na to zvyknout.

Pamatuješ si na okamžik, kdy ses dozvěděl, že s tebou Pardubice chtějí podepsat profesionální smlouvu? Co se ti v tu chvíli honilo hlavou?

Pamatuju. Byla to samozřejmě obrovská radost a zároveň takové uvědomění, že všechna ta práce měla smysl. Hned jsem ale věděl, že tím nic nekončí.

Co pro tebe podpis profesionální smlouvy znamená? Bereš ho jako splněný sen, nebo především jako začátek ještě náročnější cesty?

Určitě spíš jako začátek. Je to splněný jeden z mých snů, ale zároveň se přede mnou otevřela další cesta. Teď je na mně, abych ukázal, že si tu smlouvu zasloužím, a dokázal se posouvat dál.

Za každým úspěchem jsou vidět góly, zápasy a podpisy smluv, ale už méně dřina a věci, kterých se hráč musí vzdát. Co všechno jsi musel fotbalu obětovat?

Hlavně čas. Člověk nemůže dělat všechno jako ostatní kluci. Tréninky, zápasy, regenerace a cestování zaberou hodně času. Někdy musím odmítnout nějaký program s kamarády, protože mám druhý den zápas nebo trénink.

Zažil jsi během své dosavadní cesty chvíli, kdy ti bylo opravdu těžko nebo kdy jsi o sobě pochyboval? Co ti pomohlo pokračovat?

Určitě se nějaké těžší chvíle objevily. Každý fotbalista někdy nehraje tolik, kolik by chtěl, nebo se mu něco nepovede. Pomohlo mi hlavně pokračovat v práci a nebrat jednu špatnou chvíli jako něco, co určuje celou moji kariéru.

Víme, že máš velkou podporu své rodiny. Jak s tebou prožívala podpis profesionální smlouvy a jak důležitá je pro tebe její podpora v každodenním životě?

Rodina pro mě byla vždycky strašně důležitá. Byli se mnou od začátku a podporovali mě, i když se něco nepovedlo. Z podpisu měli velkou radost se mnou a jsem rád, že je mám za sebou.

Vedle profesionálního fotbalu stále studuješ. Jak náročné je skloubit školu s tréninky, zápasy, regenerací a cestováním?

Někdy je to docela náročné, hlavně když se sejde víc zápasů nebo cestování. Člověk si musí dobře rozvrhnout čas a někdy se učit i ve chvílích, kdy by nejradši odpočíval. Zatím se to ale snažím zvládat co nejlépe.

Jsi stále v kontaktu s bývalými spoluhráči z ročníku 2008, se kterými jsi vyrůstal na hřišti v Ústí? Sleduješ jejich cestu a chodíš se podívat na jejich zápasy za FK Orlicko ve 3. české lize dorostu?

Jo, s kluky jsme pořád v kontaktu. Nejvíc asi s Jakubem Husičkou, Danielem Cindrem a Adamem Langerem. Vyrůstali jsme spolu a prožili jsme spolu hodně let, takže jejich cestu samozřejmě sleduju a když mám možnost, rád se na ně přijdu podívat.

Když dnes přijedeš zpátky na hřiště, kde jsi začínal, probudí se v tobě vzpomínky na kluka, který tam před lety poprvé kopl do míče?

Určitě. Když tam přijedu, vybaví se mi, jak jsem tam začínal a jak jsme tam s kluky trávili skoro každý den. Je zvláštní vidět, kam se člověk za těch pár let může posunout.

Dokážeš si představit, že byste se s kluky z ročníku 2008 ještě někdy sešli nejen jako soupeři nebo kamarádi, ale znovu také v jednom dresu?

Určitě bych si to dokázal představit. Bylo by super si jednou zase zahrát společně, třeba už jako dospělí. Vyrůstali jsme spolu a myslím, že by to pro všechny byla zajímavá zkušenost.

Profesionální smlouva je velký krok, ale určitě ne konečná. Jaký je nyní tvůj největší fotbalový sen a kam bys chtěl svoji kariéru posunout?

Chtěl bych se postupně prosadit v A-týmu Pardubic a hrát co nejvyšší úroveň. Do budoucna bych samozřejmě chtěl jít ještě dál, ale teď se snažím soustředit hlavně na další krok a každý den se zlepšovat.

Co bys vzkázal malým fotbalistům, kteří dnes trénují na stejných hřištích, na kterých začínala tvoje cesta?

Ať je fotbal hlavně baví a nevzdávají to, když se jim něco nepovede. Já jsem taky začínal na stejném hřišti a nikdy bych si tehdy nemyslel, kam se jednou můžu dostat. Když budou pracovat a budou mít fotbal rádi, můžou se posunout mnohem dál, než si dnes možná myslí.

Dane, děkujeme za rozhovor. Máme velkou radost, že jsi své první fotbalové kroky udělal právě na našich hřištích, a jsme pyšní na cestu, kterou sis dokázal vybojovat. Přejeme ti především pevné zdraví, mnoho štěstí a dostatek odhodlání do každého dalšího tréninku i zápasu.